Nejsem úplně prototyp motocyklového závodníka. Vlastně vůbec ne. Na rozdíl od většiny závodníků jsem začal závodit pozdě, hodně pozdě – v 35 letech. A na rozdíl od nich hned na silném stroji – na Yamaze YZF-750R, ze které jsem hned ve své druhé závodní sezóně přesedlal na litrovou Yamahu R1.
Na závodní motorce jsem strávil 12 let. Krásných a někdy bolavých.
Vždycky jsem v přípravě a i během závodní sezóny využíval ke kondičnímu tréninku kolo. Nikdy ale nijak intenzivně a 50km trénink byl pro mě strop. Až do prázdnin roku 2014. To jsem utrpěl úraz oka a doktoři mi na několik měsíců zakázli veškerý sport, aby nedošlo k ještě většímu poškození nebo dokonce utržení oční čočky Jediné, co mi po 2měčním klidu povolili, bylo kolo. SIlniční kolo. A tak jsem si pořídil svůj první Specialized Tarmac a začal jezdit. Zprvu jen pro tu radost, že můžu alespoň něco dělat, pro potlačení té vnitřní naštvanosti „na osud“, pro pohyb na vzduchu..
Takhle to dopadne, když se vám z vodítka utrhne karabina a trefí vás…
A tak jsem si „z nouze“ vypěstoval závislost a do silniční cyklistiky se zamiloval. Po prvních tisícovkách kilometrů jsem vyzkoušel i závod a zjistil jsem, že je to skoro tak super, jako závodit na motorce. Přišla spolupráce s mým současným trenérem Mgr. Alešem Řehořem z OCA a už v tom lítám – tisíce kilometrů v tréninku, nákup profi vybavení a závody, závody, závody…
I v tomhle případě se mi potvrdilo, že všechno zlé je k něčemu dobré a co tě nezabije, to tě posílí! 😉
Mimochodem – motocyklové závodění je pro mě pořád nejvíc! 🙂
MOJE CESTA
Nejsilnější emoce - v cíli vytrvalostního závodu na Lusitzringu
